Předání k demolici

Celý den jsem nervózní, reaguji podrážděně a tak nějak tuším proč to je. Pátek v 9 ráno schůzka s člověkem, který bude mít na svědomí demolici chaty, tedy kus mého skoro 40 letého života. Pořád se mi honí hlavou proč to dělám, bude to pak lepší, budu cítit na stejném místě, ale v novém domě to samé? Proč, jaké to bude, pořád dokola stejné myšlenky. Usínám.....probouzím se v noci a opět to samé. Už aby bylo ráno a já vyrazil předat klíče. Vstávám v 5:30, připravím si věci, jdu si zacvičit, moc tomu nedávám, pořád stejné myšlenky. Už aby to bylo za mnou! Po sedmé nabírám taťku, který chatu svýma rukama postavil. Je klidný a to mě tak trochu uklidňuje taky. Uděláme si "hezký" den. Přijíždíme na místo, které táta zná 52 let a já skoro 40 (taky slušná porce) a najednou jak vcházím do skoro vyklizené chaty, tak cítím zvláštní pocit. Ale ne pocit, že se na to vykašlu, vymaluji, dodělám koupelnu a opravím střechu...NE je to pocit odhodlání a v podstatě potvrzení toho, že rozhodnutí zbourat a postavit znovu bylo to správné. Doděláme pár maličkostí a jedeme na oběd. Vyzvedneme kamaráda Romana, který bude kácet stromy kolem domu. Jeho dotaz na tátu, jestli mu to není líto. Odpověď jasná..."ne není, je to nejlepší možné řešení". Ano přesně takhle to cítím teď a tady na 100% taky! Začínáme!!!! Sledujte progres!